čtvrtek 9. listopadu 2017

Jak se Toník narodil II.

Poté, co nás z Podolí poslali domů kvůli plné kapacitě, jsem si teda dle instrukcí z porodnice napustila horkou vanu. Vzpomínám si, že už když se napouštěla, lokty jsem se opírala o její kraj, pokládala hlavu na chladivé kachličky a prodýchávala kontrakce, které zase nějak zesílily... celý byt spal a já jsem si tiše trpěla a začínala trošku ztrácet kuráž. Kolik bolesti ještě přijde? Zvládnu to vůbec?

V té vaně jsem nakonec vydržela asi 2 hodiny, pak už to vážně přestala být sranda a usoudila jsem, že je čas vyrazit. Aby snad nikoho nenapadlo posílat mě tentokrát domů, jela jsem v noční košilce, která mi díky břichu byla tak do půlky zadku (ještě o ní bude řeč...), pod ni jsem si natáhla legíny, a celý model jsem elegantně doplnila plyšovým bílým županem s černými puntíky. Byla jsem rozhodnutá se bez miminka domů nevracet, i kdybych měla porodit v tom krásným atriu porodnice!

Monitor na příjmu jsem tentokrát vsedě prodýchala fakt s vypětím sil, protože se mi kontrakce z nějakého důvodu lépe snášely vestoje, když jsem se mohla o něco zapřít a opřít... po následovné prohlídce mi doktorka oznámila, že jsem otevřená na 5 cm, a na ruku jsem dostala inventární podolský náramek, který potvrzoval, že už jsem jejich. Teď už vážně nebylo cesty zpět! Bylo asi 3:30 ráno a sestra nás odvedla na porodní box číslo 5. Cestou jsem se musela ještě jednou zastavit, opřít o stěnu a prodýchat jednu opravdu vypečenou kontrakci... kdybych bývala věděla, kolik mě jich ještě čeká!

Porodní boxy v Podolí jsou vlastně takové maličké garsonky. Z chodbičky vedou dveře do koupelny se sprchou a WC, hlavnímu pokoji vévodí "obávané" porodní křeslo, stěny jsou plné různých skříněk, poliček a zásobníků zdravotnického materiálu. Taky tam bylo křeslo pro doprovod, gymnastické balony a hifi věž pro rodičky, které si sestavily vlastní porodní spotify playlist (ideálně třeba David Bowie/Queen: Under Pressure, Johnny Cash: Ring Of Fire, The Ramones: I Wanna Be Sedated).

Hned u dveří přišlo velké "ups", jelikož žádné nemocniční erární košilky, ve které jsem tolik doufala, nebyly k dispozici, a já jsem tedy musela zůstat ve svém nočním tričku do půlky zadku. Jinak jsem s sebou totiž měla jen nažehlené hodobóžové košilky, ve kterých jsem chtěla oslňovat následné návštěvy, a ne si je hned zasvinit od krve a jinýho kekelu. Ale věřte mi, že mi nevhodnost mého outfitu byla v ten moment docela jedno... stejně jako to, co následovalo vzápětí, a to klystýr. 
Dlouho před porodem jsem přemýšlela, jestli k němu vůbec svolím, nebo ne, ale pak jsem si to odůvodnila tím, že to radši přežiju, než abych pak omylem "vyrodila" něco, co úplně nechci. Sestra mi řekla, že se mám pokusit udržet v sobě tu tekutinu několik minut, vydržela jsem to možná tak několik sekund a utíkala jsem... se nedalo, fakt ne.

Paměť rodiček je milosrdná a já jsem tedy spoustu věcí už asi vytěsnila, ale pokusím se vzpomenout si co nejpřesněji. Čas pomalu utíkal, David si dokonce zdřímnul na křesle v rohu pokoje a já jsem chodila po pokoji jako lvice v kleci, hekala a snažila se najít jakoukoliv úlevu. Žádné hopsání na balonu ani krkolomné polohy nepomáhaly, jak už jsem psala, nejlíp se mi kontrakce rozdýchávaly vestoje, když jsem byla opřená třeba o desku stolu. Líbilo se mi, že pokaždé, když někdo do pokoje přišel, tak předtím zaklepal, následně se představil a řekl, kdo je a co tam pohledává. Vyměnila se směna a začala se o mě starat nová, daleko milejší porodní asistentka.

V pravidelných intervalech mě chodila kontrolovat, pokaždé zaradovala, jak to hezky pokračuje, a poslala mě dát si teplou sprchu, která by měla porodní cesty prohřát a napomoct dalšímu vývoji. Byla sarkasticky vtipná, což mi vyhovovalo, a co řekla, to platilo. Nemazala mi med kolem pusy a všechno mi empaticky a trpělivě vysvětlovala... pořád mi ještě samovolně nepraskla voda a tak se mě zeptala, jestli ji má vypustit ona. Vysvětlila mi, že to bude znamenat silnější a tedy daleko nepříjemnější kontrakce v kratší době, ale zároveň to budu mít rychleji za sebou... nechtěla jsem už dál čekat a tak jsem svolila k zákroku. Nebolelo to. Byla jsem překvapená, že voda byla úplně čistá, i když jsem týden přenášela... bodejť by se mu chtělo ven, když to tam měl takhle hezký, že jo :)
Psychicky mi hrozně pomáhalo, že jsem při každé návštěvě personálu viděla nenápadnej progres: tu si porodní asistentka nachystala ke křeslu pojízdný stoleček, tam zase připravila pidimiminčí pásky na ruce a nenápadně je položila do mého zorného úhlu... to vše mi hrozně pomáhalo s představami o tom, že se opravdu blíží velké finále.

Kontrakce se stupňovaly a když mě po jednom z vyšetření porodní asistentka vyzvala, abych se otočila na bok, aby mohla správně dorotovat hlavička, trošku jsem myslím frflala, že to nedám. Poslala mě zase do sprchy s tím, že kdybych měla pocity na tlačení, mám ji zavolat. Odešla jsem do sprchového koutu a přemýšlela jsem, co jako myslela tím "pocitem na tlačení". To poznám jak? Za chvilku jsem měla jasno. Najednou jsem cítila strašnej tlak, jako když se vám chce na velkou, to jsem teda úplně nečekala... řekla jsem Davidovi, aby zavolal porodní asistentku. Zeptal se mě, jestli jsem si jistá, že UŽ ji má volat, načež jsem legendárně hlasem rozdrážděné hydry vztekle procedila mezi zuby "ZAVOLEJ JI!!!". Tahle hláška u nás doma mezitím zlidověla :) 
Protože už to vážně nebyla žádná sranda, neobtěžovala jsem se s oblékáním, bylo mi všechno jedno a na porodní křeslo jsem se vydrápala přímo ze sprchy, úplně nahá. Ano, přátelé, nakonec jsem rodila úplně nahatá. Finální kontrakce už byly nějak na autopilota, tělo naskočilo do automatického režimu a vysílalo kontrakce, které byly úplně neovladatelné, ale evidentně účinné. Moje tělo zkrátka přesně vědělo, co dělá... Měla jsem pocit, že to ještě zdaleka není konec, a když mi řekli, že už jsou vidět vlásky, nevěřila jsem. Tak jsem natáhla ruku, přes to obří břicho jsem tam dolů hrábla a svého téměř narozeného syna jsem zatahala za chmýříčko na hlavě (ano, tato historka se taky hluboce zapsala do rodinné historie). Porodní asistentka zazvonila na zvonek a pokoj byl najednou plný lidí. Lékař pro mě, další pro mimino, zdravotní sestra... myslím, že všichni dorazili těsně před koncem.

Bylo 4. října 2016 (Mezinárodní den skořicové rolky!), 7:45 hodin ráno, venku zrovna pršelo a já jsem porodila syna Antonína s porodní váhou 4,4 kg. Zabalili ho do plíny, položili mi ho na prsa a já jsem byla šťastná, že jsme oba v pořádku a že to mám za sebou... humor se mi podle všeho vrátil velmi rychle. Na fotkách prý vypadám jako modelka, které do rukou strčili panenku. No nevím. Jisté je, že jsem vtipkovala už při šití (prý jen pár drobných kosmetických stehů) a s radostí jsem okamžitě zkonzumovala svačinu, kterou mi na pokoj donesli. Mezi sousty tukového rohlíku s taveňákem jsem komentovala blahopřání od rodiny a kamarádů, která mi David předčítal. Musel pak odejít, tak jsem zůstala s Toníčkem sama... spinkal v průhledné postýlce zababušený v erární zavinovačce, byla jsem překvapená, jak "dospěle" a moudře vypadá. Koukala jsem na něj se zbožným obdivem matky a snažila se sžít se se svou novou rolí. 

Ahoj človíčku, tak ty jsi můj syn. Jsem tvoje maminka a celý svůj život se budu snažit, aby ti tu s námi bylo hezky...

pátek 27. října 2017

Jak se Toník narodil I.

Dlouho jsem přemýšlela a váhala, jestli sem tenhle příběh vůbec sepisovat. Přece jen, je to jeden z nejintimnějších a nejcitlivějších zážitků v životě... ale s tím, jak se v poslední době se začaly vířit hysterické debaty o domácích porodech, porodech na stromě, hlavou dolů na hrazdě, ambulantních porodech, ustřihávání pupečníkové šňůry pomocí nůžek z jednorožčích rohů a jiných libůstkách, řekla jsem si, že by třeba můj příběh mohl někomu pomoct získat klid. Přečíst si o tom, jak to může (ale nemusí) vypadat, když se člověk rozhodne jít rodit úplně přirozeně (schválně nepíšu "normálně), a to rovnou do Podolí, největší porodnice v Praze.

Samotného porodu jsem se nebála, samozřejmě jsem věděla, že se asi neumístí na horních příčkách nejpříjemnějších zážitků mého života, ale přistupovala jsem k němu s jistou zvědavostí. Celé těhotenství jsem koukala na dokumenty a seriály o porodech a vždycky jsem bulela jak želva v momentě, kdy to bezbranný mláďátko vylezlo na svět (to dělám doteď). Věděla jsem, že bych ráda rodila pokud možno bez zbytečných intervencí, bez epidurálu, oxytocinu, nástřihu, prostě úplně "na přírodu". To se sice krásně vymýšlí a hezky se o tom mluví, ale byla jsem si plně vědoma toho, že to tak úplně nemusí vyjít, a počítala jsem s tím. Co se bolesti týče, neměla jsem žádné srovnání ani představu, a říkala jsem si, že když to bez chemických berliček zvládlo tolik holek přede mnou, zvládnu to taky. Nechtěla jsem se vzdávat předem...

K termínu porodu jsem se upínala jako ke světlu na konci tunelu, z nějakého důvodu jsem si naivně myslela, že porodím dřív, nebo nejpozději ve vypočítaný den... Jenže dny utíkaly a já jsem pořád byla 2v1! Brala jsem to jako osobní zklamání a díky těhotenské hormonální bouři jsem to dokonce i obrečela. Denně jsem zkoušela snad všechny babské rady, které by údajně měly vést k  vyvolání porodu. Nikdy jsme doma neměli vyleštěnější okna, prolévala jsem se hektolitry maliníku, do všeho sypala lněné semínko a dávala si červené víno, nejlépe jako svařák. Taky jsem si svářela meruňkový džus s hřebíčkem a tunou skořice, takhle zoufalá jsem už byla! Jediné, na co jsem si netroufla, byl tzv. ricinový koktejl, pít něco, co je v surové podobě jedem, to už mi přišlo jako moc velká alchymie :)
Pořád jsem, tak jako během celého těhotenství, každý den nachodila spousty kilometrů, ale velké břicho už bylo docela vysilující, zejména pro záda. Spaní taky nebylo nic moc, prostě už to přestalo být pohodlné a já jsem se nemohla dočkat, až bude mimíně venku. Taky jsem si s hrůzou představovala, do jakých rozměrů tam asi narůstá...
Vlevo: přesně měsíc před porodem, na koncertě Red Hot Chili Peppers.
Vpravo: 4 dny po termínu porodu, s mojí drahou Maruškou.
Do Podolí jsem chodila na kontroly k paní doktorce Kalivodové, které jsem, zejména v těch posledních týdnech, doslova visela na rtech a čekala, kdy mi konečně řekne něco jako "hurá, už to jede, rovnou si vás tady necháme a za pár hodin je miminko na světě". Samozřejmě mi to nikdy neřekla, byla jsem zamčená na devět západů a přenášela jsem o celý týden. Na poslední kontrole už jsme se musely domluvit na termínu pro vyvolání porodu, což je něco, čeho jsem se docela děsila. To by přece narušilo tu moji vysněnou porodní představu hned takhle v začátku! Nabídla mi, že tomu zkusí trochu pomoct, a s mým souhlasem provedla Hamiltonův hmat (zní to strašlivě, jako něco z bojového umění, tak velmi zjednodušeně: odborné "prošťouchnutí" prstem a oddělení plodových blan, co naléhají na pánevní vchod, což má nastartovat děložní činnost).

Večer jsem zaznamenala kontrakce, které byly, když se nad tím zpětně zamyslím, vlastně titěrné, ale byly pravidelné. Hurá! Odebrala jsem se do postele, kde jsem si četla a měřila rozestupy a trvání mezi jednotlivými kontrakcičkami pomocí appky (samozřejmě, že jsem celé těhotenství pečlivě používala těhotenskou appku!). Kolem půl jedenácté se intervaly zkrátily asi na 10 minut, kontrakce zesílily tak, že jsem je už musela trochu zpracovávat a prodýchávat, šla jsem vzbudit D. a zavelela jsem odjezd. Pamatuju si, že pršelo, a že jsem proklínala každou kočičí hlavu ve Vyšehradské. Dojeli jsme na příjem, kde už v čekárně postávalo pár vykulených skorotatínků se sbalenýma taškama v klíně, a sestry si mě odvedly na monitor. Pořád to bylo docela v pohodě, kontrakce byly nepříjemné, ale daly se nějak přežít... po monitoru mě pak vyšetřila lékařka, která prohlásila, že to teda jako vypadá, že se porod rozbíhá, ale že teď mají všechny porodní boxy plné (moje noční můra!!!) a tak se máme vrátit domů, kde se mám naložit do vany a pokusit se ještě třeba 3 hodiny vydržet. PROSÍM? Představa, že znovu absolvuju cestu domů a pak zase zpátky, s vyhlídkou silnějších a častějších kontrakcí, se mi vůbec nezamlouvala. Sestra laškovně poznamenala něco o tom, že kdyby nebylo před půlnocí, poslala by nás na procházku na Vyšehrad, že to prý zabírá.

Nezbylo nám tedy nic jiného, než se sbalit a jet domů...

--- pokračování příště ---

středa 18. října 2017

To je aspoň podzimní hygge!

Podzim by měl být obdobím zcela jasně určeným pro zpomalení, vaření dýňových polévek, zahrabání se do hromady barevného listí, pálení voňavých svíček, sbírání kaštanů (to asi až příští rok, Toník si je s oblibou strká do pusy a nevěřím, že by po případném požití zvládly přirozeně projít ven) a slavnostní objednání prvního pumpkin spice latte sezóny. Měl by... u nás je to ale letos trochu jinak.

Milé single matky, smekám před vámi. Stala se ze mě na několik týdnů něco jako slaměná vdova, snažím se, seč můžu, ale nějak se mi nedaří všechno zmenedžovat k úplné spokojenosti.
Jak se prosím pěkně bez partnera/babičky/pomocného páru rukou obstarává domácnost s kojencem v patách? V momentě, kdy začnu něco uklízet, malé ručičky bleskurychle zase věci rozhazují, vytahují, rozkládají... to tedy za předpokladu, že je jejich majitel v dobrém rozpoložení a vůbec mi dovolí ho pustit z náruče a vzdálit se na víc než 50 cm (to není standard, tímto zdravím zákeřné kombo rýmičky, rostoucích zubů & lehké separační úzkosti). Luxování je vyloučeno, protože vysavač je nebezpečná příšera, které se malý princ bojí. Skládání nádobí do/z myčky také není dobrý nápad, jelikož klouček do myčky tuze rád leze a strašně rád pomáhá vytahovat, nejraději špinavé, nádobí :)

Takže tak nějak. Nejoblíbenější zábavou je teď rozhazování plastových brček na pití a kramaření všeho, co se dostane do miminčího dosahu, tak si představte, jak to tady každý večer vypadá... snažím se přežít to s imaginárními klapkami na očích, proti splínu bojuju dlouhými procházkami a kávičkami s kamarádkami a raduju se třeba z toho, že plyšový mravenečník, kterého s sebou vozíme v kočárku, má na sobě zrcátko, ve kterém si mazaně můžu zkontrolovat, jestli nemám rtěnku na zubech.

Highlightem každého večera se stalo koupání, kdy s největší radostí připravím koupel pro dva (nejlíp s nějakou přírodní voňavou přísadou nebo bublinkami), ohřeju si v mikrovlnce čaj, který jsem si uvařila někdy ráno, zapálím svíčky, usadím nás do vany a nechám to malý zvíře, aby kolem mě dělalo cákycák a bacalo mě děrovanou velrybou po hlavě se zvoláním "tááááák". I takhle může vypadat blaho, přátelé!
P. S.
Vidím světlo na konci tunelu. Paní na uklízení přijde zítra...