pondělí 14. května 2018

Dětské opalovací krémy WELEDA na vlastní kůži

Stejně jako každý rok, i letos dělám vše pro to, abych nepodcenila první sluneční paprsky a nespálila se hned při prvních záchvěvech jara/léta. O to samé se samozřejmě snažím i u Toníka, kterého chráním ještě důsledněji, než sebe. Letos se mi právě včas (kdo by řekl, že letní teploty dorazí už v dubnu?) do rukou dostala nová dětská sluneční péče od Weledy, kterou jsem měla možnost otestovat. Můžete si říct, že je nadpis zavádějící, že jsem ji přece nezkoušela na vlastní kůži, ale opravdu jsem s ní poctivě mazala jak sebe, tak toho svého velkého kluka, u kterého už je označení „miminko“ poněkud nepřesné.

Oba dětské opalovací krémy sluneční řady Weleda jsou voděodolné a fungují díky minerálnímu UV filtru, který neobsahuje nanočástice a chrání na principu odrážení světla. Obsahují výtažek z edelweiss, čili protěže alpské, jedné z mých oblíbených květin (jde o častý folklorní motiv na rakouských a německých krojích!). Můžete být v klidu, že svoje miminko nemažete neznámou chemickou slátaninou, ale krémem na bázi slunečnicového a kokosového oleje (dokonce v bio kvalitě). Dětské mléko na opalování SPF 30 Sensitive je k dostání ve 150 ml balení, SPF 50 Sensitive v 50 ml balení. Tubičky jsou dostatečně pevné, drží tvar a uzávěr pevně drží na svém místě (oceníte při cestování, kdo už se někdy snažil vyprat opalovák z půlky obsahu kufru, ví, o čem mluvím).
Krémy jsou bez parfemace, ale já mám pocit, že velmi jemně a nenápadně voní, nejspíš zvláštní příjemnou vůní použitých olejů.


Pokud jste se s „minerálními“ krémy na ochranu proti slunci ještě nesetkali, musím vás upozornit na jednu důležitou věc. Jak jsem už zmiňovala, jejich UV filtry fungují na principu odrážení slunečních paprsků, což (ve zkratce) znamená, že na pokožce vytvoří jemně bílý film. Mně to teda nevadí, už léta si beztak pěstím aristokratickou bělobu, a u dětí to má jednu nespornou výhodu, která tkví v tom, že přesně vidíte, kde jste robátko už namazali, a kde je ještě třeba přidat. To se dost hodí, víte přece, že jsou někdy při podobných úkonech jako pytel blech :)

Snažila jsem se vám zachytit, jak takový bílý film vypadá, ale jak sami vidíte, téměř to není vidět... (na fotkách vidíte pokus o svočnutí s krémem Weleda SUN SPF 30). U tetování je teda trošku víc zřejmá změna odstínu, vidíte, já věděla, že pro ty obrázky jednou najdu praktické využití, haha!


Třetí weledí novinkou je Mléko po opalování s obsahem aloe vera a výše zmiňované protěže alpské. Hurá, holky, tím můžete konečně taky potěšit hlavně sebe, když už budou mít vaše dětičky takové vymakané nové krémy :) 
Tohle mléko je skvělá věc, zejména pokud se, stejně jako já, pohybujete v začarovaném kruhu spálení > zrudnutí > opětovná běloba. Hlavně v prvních dvou fázích tuhle tubičku budete milovat a na rukou nosit. Chladí, hydratuje a navíc voní... hmm, jak to popsat. Weleda se vyznačuje vůněmi, které jsou neuvěřitelné, někdy dost těžko definovatelné, ale zkusím to. Cítím tam bylinky, limetku, prostě všechno, co chcete čichově vnímat, když regenerujete po dni na sluníčku. Navíc se velmi rychle vstřebává, nemastí a snadno se roztírá. 

Pokud jste opalovací typ, samozřejmě tohoto pomocníka oceníte taky: pomůže zklidnit čerstvě opálenou kůži a dodává pokožce hydrataci, abyste nedopadly jako vysušené švestky (ok, původně jsem chtěla napsat něco o německých turistkách na dovolené, které někdy mají tendenci to trochu přehánět).


P. S.
Opalovací péče je sice díky své šetrnosti určena hlavně pro děti, Weleda ale nabízí také sluneční péči pro dospělé. Zatím se s jemnostpánem dělím o jeho krémový arzenál, ale asi si pořídím také něco z „dospělácké“ řady, která by měla vonět po citrusech, heřmánku a levanduli, hmmm <3

Tento článek vznikl ve spolupráci se značkou Weleda.

pátek 4. května 2018

Králové pískovišť.

Kočárek už dávno není vyňuňanou „kabelkou“, se kterou bych ležérně obrážela blízké kavárny a radovala se ze spousty času na čtení, kterou mám díky spokojeně spícímu robátku. Kdepak. Takhle to vlastně ani nikdy nebylo, Toník potřeboval ke spánku pohyb a v momentě, kdy jsem chtěla na chvíli zastavit, se zásadně téměř okamžitě probouzel.

Z kočárku se už před pár měsíci stal prostředek na rychlý přesun dítěte na nejbližší hřiště. Přes veškerou snahu je neustále plný drobků, písku a podobných propriet. Taky se v jeho nejrůznějších spárách schovávají různé křupky a dobroty, které si tam lord Antonín odložil zřejmě „na pak“.
A teď k těm hřištím. Panuje tam zvláštní hierarchie, kterou se pomalu a systematicky snažím rozlousknout. Nejlíp mi tohle rozjímání jde se sklenkou prosecca v ruce (ano, existují hřiště, kde matkám rozumějí a rádi vám poskytnou nejen výborné kafe, ale taky třeba skleničku vína), ještě lépe pak ve společnosti mých spřízněných spolumatek, kterým tímto děkuji, že mi pomáhají zachovat rozum.

Při jedné takové pískovišťové seanci jsme rozjímaly nad radostmi a strastmi své nové rodičovské etapy, vytyčené polohami použitelných dětských hřišť v okolí.

Vždyť ono to vlastně není tak zlý! Když večer vysypeš písek z oblečení a spodního prádla, máš to místo peelingu. Heboučká jako... miminko, a to s minimální snahou!

Na pískovištích miluju taky jejich nepředvídatelnost, člověk nikdy neví, co v nich objeví. Občas teda fungují jako černá díra na hračky, ale potom si představte tu radost, když o týden později dorazíte a při dělání báboviček na vás najednou vykoukne malý bagr, který už dítě dávno oplakalo (=ve skutečnosti si ani nevšimlo, že ho nemá). Funguje tam zdravá fluktuace hraček, díky které se váš pískovišťový arzenál nikdy neokouká.

Taky vám díky tomu nezakrní mozek, při každé návštěvě si totiž musíte zapamatovat, co jste vybalili, a pak tu lopatičku s tatrou, oranžovej náklaďák, berlínskej fernsehturm, bundestag i modrou míchačku zase pěkně sbalit domů.

A hlavně nezapomenout na největší lifehack: sundat dítěti boty ještě před odjezdem z pískoviště, a řádně je vyklepat. Trust me. Nechcete přece mít pískoviště i doma...

pátek 13. dubna 2018

Tajemná zásilka z Berlína.

Na nešťastný pátek 13. už nějakou dobu nevěřím. Dneškem se to ještě potvrdilo - nejen, že se mi zatím nestačilo přihodit nic špatného, navíc mi přišel jeden tajemný balíček s překvapivým obsahem...
O svojí připravované „vyšívané“ knížce jsem psala minule. Když jsem si připravovala koncepty jednotlivých stránek a přemýšlela nad různými texturami a materiály na aplikace, samozřejmě jsem nemohla minout ikonický vzor potahů berlínského metra. Pokud jste už někdy Berlín navštívili, určitě si na něj pamatujete, je to takový ten podivný maskáč v modro-šedo-červené :)
V Berlíně se stal hipsterskou ikonou a vytvořil se kolem nějak kult jakéhosi ironického uctívání. Berlínský dopravní podnik dokonce vydal kolekci merchandisu s tímto vzorem, který se navíc prodává pomocí dost vtipných hesel („Chcete, aby váš mobil zcela splynul se sedačkou v metru? Dejte si na něj tento obal se vzorem potahu!“... „Na tomhle vzoru si prostě UJÍŽDÍME“). Klobouček marketingovému oddělení/copywriterům.

Ale zpátky k mému projektu. Říkala jsem si, že by bylo skvělý, zakomponovat do knížky přímo kousek originálního potahu berlínského metra... ale jak se k němu dostat? Jasně, mohla bych si ho „na punk“ opatřit při své další návštěvě pomocí kapesního nožíku, ale nejsem hovado a taky mě moc neláká představa práce s koženkou, která absorbovala bůhvíco a ve které se jistě skrývají netušené bakteriální mikropoklady.

Takže jsem poctivě napsala e-mail se svým příběhem, záměrem, několika ilustračními fotografiemi výšivek a prosbou a světě div se: měli dostatek smyslu pro humor, aby mi zorganizovali kus toho materiálu přímo z dílny!
Já vím, taková blbost. Ale jsem štěstím bez sebe. Mám děsnou radost z toho povedeného spiklenectví (musela jsem přísahat na holej pupek, že látku použiju jen ke svému projektu a nebudu z ní třeba šít nějaký hipstatrenýrky) a až kniha vyjde, určitě jim do Berlína jeden výtisk pošlu :)