úterý 7. srpna 2018

Jak si doma vyrobit voskované ubrousky?

Přiznám se, že dokud se o nich nezmínila moje drahá Maruška, vůbec jsem netušila, že něco takového existuje. Přitom mají voskované ubrousky všechny předpoklady k tomu, abych se o ně měla zajímat :)
Pokud jste voskovými ubrousky dosud nepolíbení, stejně jako jsem ještě před nedávnem byla já, pokusím se vám jejich princip vysvětlit. Prostě si představte plátýnko napuštěné voskem. Takhle je to jednoduché!

  • nahradí potravinovou fólii
  • nepropustí vlhkost
  • dají se opakovaně používat
  • krásně voní včelím voskem
  • můžete si je vyrobit z oblíbené bavlněné látky (třeba ze zbytku po šití šatů)
  • po zabalení krásně drží tvar
  • když je potřeba „renovace“, stačí je přežehlit na nízký stupeň mezi dvěma pečicími papíry
  • snadná údržba: stačí omýt vlažnou vodou (pozor, ne horkou!), případně s trochou jaru
Takže pokud často chystáte svačiny na cesty, do práce, do školy, nebo třeba na výlety, a rádi byste tuhle lehce ekoteroristickou vychytávku vyzkoušeli, čtěte dál. Jistě ve čtyřicetistupňových teplotách nemáte na práci nic lepšího, než mazat látku horkým voskem, proto jsem vám sepsala návod, jak na to...
Budete potřebovat látky, štětec (který budete poté moct používat už jen na nanášení vosku, takže doporučuju použít nějaký obyčejný, žádný hodobóžo), nůžky, křídu/tužku a pravítko. Co se gramáže látek týče, osvědčila se mi lehká bavlna. Lehčí materiály se různě kroutí a utíkají při nanášení vosku, takže se pokuste najít něco „tak akorát“ mezi lehoučkou pavučinkou a těžkým závěsem. 
Velikost ubrousků si zvolte sami, ideálně aby se vešly na plech vyložený pečicím papírem... já si vyráběla i pár větších kousků na balení chleba atd., ale s těmi už pak byla o něco složitější manipulace.
Ještě jedna rada z kategorie „vyzkoušeli jsme za vás“: lépe vypadají vzory a tmavší barvy. Přece jen pracujeme s přírodním produktem a v domácích podmínkách, a čistě bílé plátno vám nic nedaruje a neodpustí, každá nepřesnost v nanášení vosku se na něm projeví. Pokud nejste perfekcionista, tuto radu klidně ignorujte. 

A teď to nejdůležitější: včelí vosk. Dá se běžně objednat v e-shopech, já jsem ale měla to štěstí, že se mi do rukou dostal opravdu exkluzivní kousek, a to vosk ze včelínů umístěných na budově Národního divadla. Díky, Anche!
Vpravo na fotce vidíte, jak „sofistikovaně“ jsem ho rozpouštěla ve vodní lázni. Spíš teda parní lázni...

Když se vosk rozpustí, chopte se štětky! Vystelte si plech pečicím papírem a směle do toho. Pokuste se jakž takž rovnoměrně natřít látku a šoupněte ji na chvíli do trouby rozpálené na 90°C. Tam se vosk rozpustí a dostane se všude, kde je potřeba... pak už jen stačí plech vytáhnout, látku opatrně chytit za rohy, párkrát s ní mávnout ve vzduchu a voilá, hotovo.
Vyvinula jsem nesmírně efektivní metodu, která vám ušetří spoustu nervů a času: 
  • pro zrychlení manufaktury jsem používala plechy dva, takže zatímco se jeden roztápěl v troubě, na druhém jsem pracovala.
  • látky jsem na plech dávala vždy dvě přes sebe. Při nahřívání horního natřeného ubrousku se tak přebytečný vosk rovnou vsakoval do spodního ubrousku, který jsem poté jen dotřela, podložila dalším, a tak pořád dokola... je to srozumitelné?
Voskováním se sice zacelí roztřepené okraje a látka se nebude dál třepit a párat, ale já jsem všechny ještě obstřihla entlovacími (cikcak) nůžkami, zdálo se mi to hezčí. Zkoušku ohebnosti a pevnosti zvládly dokonale. Pořád k nim musím čichat, jak nádherně voní... a já z nich mám nesmírnou radost. 

Zkusíte je vyrobit taky? Nebo jste si už nějaké objednali?

sobota 21. července 2018

Chtěla jsem si koupit džíny. Fakt.

Takhle, hned na začátku musím něco vysvětlit, abychom si rozuměli: v mém šatníku se nachází téměř výhradně pouze šaty a sukně (myslím, že jich vlastním tak akorát, ale můj muž je jiného názoru, znáte to). Asi troje kalhoty mám, abych nekecala, ale jde o vysoce nepraktické (ale prudce šik) modely střihu „marlene“ s širokými nohavicemi.

Protože jsem maličko „přerostla“ i ty jedny jediné džíny, které jsem vlastnila, rozhodla jsem se koupit si nové, pořádné. Jedny, co mi budou sedět a třeba i slušet. Na výlety na Vespě, na kterých je prostě potřeba něco pevnějšího, než jsou legíny nebo punčocháče (představte si, co se stane tak asi stane s nohama při pádu v 70 km/h, díky nechci!).

Vydala jsem se najisto, do obchodu značky, která je podle mě sympaticky klasická, retro a zároveň podporuje upcycling a tak dále.

Moje požadavky byly jasné:
- vyšší pas
- pokud možno co nejméně streče
- barva, která mi nebude evokovat plísňáče
- bez rozervání a jiných „módních prvků“

Sdělila jsem prodavačce svoji představu, nechala si naskládat do náruče několik modelů, a zaplula jsem do kabinky. V té jsem se málem rozbrečela zoufalstvím. Existuje něco jako postava nekompatibilní s kalhotami? Pokud ano, hrdě se k ní hlásím.
Připadala jsem si naprosto příšerně, pod splácnutým plochým zadkem povlávala látka, která byla na stehnech jakoby navíc, a celkově to vypadalo, jako kdybych se chystala do kulturáku na koncert nějakého devadesátkového ryvajvlu.

Potlačila jsem slzy, řekla jsem si, že z toho skůtru prostě padat NEBUDU, a koupila si další šaty. Ale moc krásný!

Takže, milé holky, ponaučení pro dnešní den zní: pokud si v kalhotách přijdete jako jitrnice, dejte šanci milosrdné a pohodlné náruči šatů nějakého ženského střihu <3

Howgh!


neděle 24. června 2018

O čem se moc nemluví...

Je 9 hodin, neděle ráno. Sedím v hedvábném pyžamu na houni z jednorožce, chystám se pustit se do čerstvě připravené Açaí bowl, kterou mi můj milovaný muž přinesl až do postele, zatímco naše zlatíčko stále ještě chrupká ve své postýlce. Chce se mi plakat štěstím z toho, jak dokonalý den máme všichni před sebou...

Stop! Střih. Takhle ne. Tohle není rýl lajf.

Realita je taková, že sedím na gauči, popíjím mírně zvětralé prosecco, které jsem nechala otevřené v lednici, když jsem před 4 dny odjížděla, a při každém šustnutí v chůvičce sebou cuknu a doufám, že se chlapeček jen otočil v postýlce a nehodlá se nečekaně probudit. Ráda bych si totiž ještě dala sprchu a pokusila tak ze sebe mimo „cestovní špíny“ smýt taky zbytky dne, který se radši pokusím zapomenout.

Všude okolo se válí hračky, oblečení a random kuchyňské potřeby, a víte co? Rozhodla jsem se, že mi to dnes večer výjimečně bude jedno. Mám za sebou cestu přes půl republiky vlakem ve společnosti batolátka a 30 kg krosny. Bylo by to bejvalo snesitelnější, kdyby se dnes nenakumulovala taková spousta velmi blízkých setkání speciálního mateřského druhu. Znáte to taky?
Nevychovaní spratci nebo obtížní sígři, co šikanují všechny kolem, a jejich rodiče jsou neviditelní (zpravidla schovaní za displejem telefonu nebo rozečteným časopisem) až do chvíle, kdy vám dojde trpělivost a vmísíte se do konfliktu. Vyskytují se v hojném počtu všude tam, kam si děti hodí hrát, jejich rajónem jsou zejména dětské herny a hřiště.

Nechci být takzvaná "helikoptérová matka", jak se anglicky říká, to fakt ne. Myslím si, že nejsem, aspoň teda doufám. Snažím se pomáhat, když je potřeba, třetím okem jistit a monitorovat za všech okolností, ale zbytečně nezasahovat. Ale v momentě, kdy Tonína třikrát starší dítě začne bezdůvodně ubližovat, rvát mu věci z ruky nebo ho dokonce třískat, zatmí se mi před očima a jsem schopná utnout to tak, že se možná inkriminovaný šikanér na základě tohoto zážitku vrátí k plenkám. Následně se klidně pohádám s jeho do té doby nezvěstnou matkou, která se zničehonic objeví jako pan Tau. Ale jak já to nenávidím... proč si rodiče nehlídají vlastní děti? Do zlatého fondu řadím a jako jeden případ za všechny uvádím situaci, kdy nám matka asi čtyřletého kluka doslova řekla „dávejte si na svého syna pozor, ten náš ho bude chtít shazovat ze skluzavky“. Eh?
Malá máma ví.
Spojte tohle všechno s obdobím vzdoru, které zřejmě plíživě nastupuje. A s ním zdánlivě bezdůvodné drobné hysteráčky (kvůli oblékání, kvůli tomu, že na schodech spadla papírová krabice, kvůli tomu, že máma moc pomalu vaří, kvůli tomu, že chce jíst jahody a ne banán...). Zkouší to samozřejmě zásadně a výlučně na mě, protože koho jiného vysírat, než svou matičku, že jo. Tohle privilegium bych docela ráda raději neměla.

Dnes toho prostě na jednu slaměnou vdovu bylo moc. Potřebovala jsem se z toho všeho asi vypsat. Příště veseleji, slibuju!