Tohle bylo asi nejbrutálnější zjištění a něco, co jsem vůbec nečekala. Sotva trochu opadne euforie z toho, že to máte za sebou a radost z toho, že vás z porodnice s miminkem pustí domů, a pak... jedno velký bum. Jste doma, kde najednou nejsou hodné dětské sestřičky, které poradí, pomůžou, dokrmí, povzbudí, případně i pohlídají přes noc. Přivezli jste si domů bezbranný uzlíček, zatím moc nevíte, co od něj čekat, snažíte se pochopit jeho potřeby a intuitivně se snažíte se o něj co nejlíp postarat. Dělám to správně? Pije málo? Pije moc? Mám dost mlíka (dále viz bod 2)? Co to dělá za divnej zvuk? Najednou nemáte čas ani dojít si na záchod, natož se osprchovat nebo si dokonce vyčistit zuby. Víte, že byste měla jíst a pít "za dva", ale stěží si stihnete vypít dávno vystydlej čaj a ohřát jídlo v mikrovlnce... vždyť to miminko přeci nemůžete jen tak odložit, plakalo by!
Hormony lítají jak na horské dráze a za sebe můžu říct, že jsem první 3 dny doma víceméně probrečela. Brečela jsem proto, že miluju svýho muže. Další den dojetím z toho, že mi uvařil polívku. Pak taky proto, že jsem si nebyla jistá, jestli se o Toníčka starám dobře. Představte si, jaké to asi bylo, vracet se každý den večer z práce domů a najít mě schoulenou v křesle, s dítětem u prsa a košilí promáčenou slzama. A mlíkem.
Protože jako správný hypochondr nového tisíciletí vždycky všechny neduhy pro jistotu gůglím, velmi záhy jsem se ujistila, že tohle všechno je normální a po pár dnech to přejde, což se taky stalo. Ale za mě - radši znovu porodit, než ještě jedno takovýhle "baby blues"!
2. Kojení není jen tak.
Vypadá to tak jednoduše a automaticky. Ze všech stran se na vás valí informace o tom, jak je kojení pro dítě důležité, prospěšné a nádherně utužuje vztah mezi matkou a dítětem. A vy najednou zjistíte, že to vůbec taková sranda není! Toníček měl po narození bezmála 4,5 kila, a jeho apetit byl tedy hned od začátku poněkud vyšší než u menších miminek (zatímco ostatní v porodnici řešily spíš to, že jim mláďata nepřibírají a nechtějí pít). Nestíhala jsem "produkovat" (navíc mě kojení prvních pár týdnů bolelo tak, že jsem při každém přisátí usykávala bolestí a zadržovala slzy) a propadala jsem depresi z toho, že nejsem jako ty vysmáté kojící mámy na obrázcích v časopisech a nezvládnu ani nakrmit vlastní dítě. Hodně mi pomohla psychická podpora a rady kamarádek, které si tím taky prošly, a příčetná pediatrička, která mi pomohla homeopatiky a zapůjčením váhy, abychom věděli, kolik toho klouček vypije a kolik je třeba případně dokrmit z lahvičky. Vydržela jsem, krmicí režim se stabilizoval, a sotva jsem si zajuchala, že už to je snad dobrý, přišel zánět prsu neboli mastitida. Moc fajn věc s rychlým nástupem, zimnicí, horečkami kolem 40° a samozřejmě ukrutnou bolestí. Neduh je to vymyšlený opravdu dokonale, zkuste se v tomhle stavu starat o několikatýdenní miminko :) Zkrátka a dobře: kojení není samozřejmá věc a rozhodně to není jen tak. To vzkazuju všem nastávajícím prvorodičkám.
3. Jste na některé věci trochu cimprlich? To přejde.
Začne to hned v porodnici. Vaše vyvoněné a překrásné miminko má u pupíku hnusný pahýl a zbytek pupeční šňůry převázaný gumičkou. Nevím jak vy, ale tohle je na mém žebříčku nechutných věcí hodně nahoře... Tu věc navíc nelze ignorovat, musíte ji čistit lihem, tahat za ni a modlit se, aby brzy upadla. A pak všechny tyhle vzpomínky vytěsnit.
Malý tip: nejšpinavější místo na miminku jsou pěstičky, které má ze začátku většinu času sevřené... člověk by nevěřil, kolik se toho v těch záhybech za den nastřádá! Jo a pak taky faldy. Nejvíc ty pod krkem!
4. Nikdy byste na veřejnosti nevytasily prsa? To taky přejde.
Jste venku na procházce, domů to je relativně daleko a miminko v kočárku se náhle probudí a začne vřískat hlady. Co teď? V létě by to bylo jednodušší, stačila by jakákoliv klidnější lavička, ale v zimě musíte co nejrychleji najít útočiště (ideálně baby-friendly, ale těch je jako šafránu) a dítě nakrmit. Je to skoro jako nějaká počítačová hra... challenge accepted! Věřte mi, že po počátečním ostychu a neodůvodněném pocitu provinilosti z toho, že snad děláte něco špatného a obtěžujícího, se naučíte kojit kdekoliv. Dítě má hlad - neuděláš nic.
Poznámka: sama nepatřím mezi militantní matkojičky, nemám nutkání mrskat někomu bradavkou do talíře, a rozhodně nikoho nechci obtěžovat nebo pohoršovat, proto se vždycky v rámci možností zahalím do speciálně střiženého zavinovacího trička, do kterého schovám nejen prso, ale i Toníkovu hlavu, a on má tak na jídlo klid. Čestnou výjimkou budiž Správa sociálního zabezpečení, kde jsem při vyřizování rodičovské dovolené ze samého zoufalství a přemíry nas*ání kojila jen tak. Aby věděli! :)
5. Stanete se mistryněmi jednorukého multitaskingu.
Člověk by nevěřil, kolik věcí jde dělat jednou rukou. Naučíte se jíst pomocí jednoho příboru, zatímco druhou rukou budete ucpávat dětskou hubičku dudlíkem, který miminko neúnavně plive (a pak natahuje, protože ho nemá). Velmi záhy se naučíte jednoruké ninja chvaty, s jejichž pomocí je možné dítko přebalit, aniž by vás komplet počůralo (pozor, zejména chlapečci jsou na to odborníci!). Postupem času zvládnete jednou rukou také uvařit nebo připravit jednoduchá jídla.
A pak dojde k osvícení, objednáte si nosicí šátek a najednou máte zase ruce dvě. Haleluja!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Povídej!