SpoKOJENOST.

Poslední půlrok jsem se místy trošku obávala, že svého syna budu (muset) kojit minimálně do puberty. Aspoň tedy jeho zbožná obliba mých prsou tomu nasvědčovala... zvykla jsem si spát na boku s rozeplou noční košilí v poloze "samoobsluha", na svůj imaginární checklist věcí, na které nesmím zapomenout před odchodem z domu (mobil-peníze-klíče-mimino) jsem přidala vložky do podprsenky* (a když jsem na ně někdy náhodou zapomněla, byl to čistý adrenalin a hazard s vlastní důstojností), polovina mého šatníku byla dočasně nenositelná, protože se v ní nedalo kojit... tohle všechno jsem přijala a smířila se s tím, že to asi ještě pár měsíců nebude jinak.

Občas jsem si koupila nějaké hezké spodní prádlo "na pak" a představovala jsem si, jak se jednoho krásného dne vysvobodím z pohodlných, avšak nevzhledených kojicích podprsenek.

Na občasný kousanec při kojení jsem si za ty měsíce, během kterých jsem se stala ostřílenou matadorkou a chodící mlékárnou, docela zvykla. Ale to, co začal pan Antonín předvádět, když mu začaly růst dvojky dole, to už  nebyla žádná sranda, přátelé. Pamatujete si na seriál Jackass? Asi nejvěrněji moje zážitky ilustruje tato fotografie.

Přesně tohle mi synáček dělal při každém pokusu o kojení. Ani nepil, prostě se jenom vší silou zakousl. Udělala jsem jedinou logickou věc, přestala jsem mu prsa nabízet a mléko dostával odstříkávané, z lahvičky s brčkem (na sebelepší savičky a dudlíky kašle). Každý den jsem to aspoň jednou naivně zkoušela "po staru", ale výsledek byl pokaždé stejný. AU. Taky jsem si všimla, že ho prsa najednou začala míň zajímat... už to nebyl univerzálně fungující prostředek, jak dítě uklidnit-uspat-utěšit-potěšit.

Předesílám, že nevyžádané rady o tom, že šlo o pouhý bojkot kojení, u mě nepadnou na úrodnou půdu. Řekla jsem si, že 13 měsíců je úctyhodné skóre, a že se náš chlapeček, který už nějakou dobu jí prakticky to samé, co my (a to v pořádném množství), bez mateřského mléka už obejde. A taky že si zasloužím, aby moje prsa byly zase jen moje. A mého partnera, samozřejmě. 

Ale trochu jsem to obrečela, to je fakt. Byl to trochu nečekaný konec jedné éry a jednoho matko-miminčího spiklenectví.

Tak jsem toho kousacího obdobíčka využila a nenásilně Toníka odstavila... dopadlo to výborně. Bez pláče, hysterie, smutku a (mého) zoufalství. A víte co? Spolu s tím se taky naučil sám usínat. Poslední dobou už se moje "něžné uspávání" změnilo v dvouhodinovou etudu, která ničila oba zúčastněné. Což bylo dlouhodobě neudržitelné... nikdy jsem nebyla příznivcem metody "dyť ho nech vyřvat", a byla jsem skálopevně přesvědčená ji ve výchově nepoužívat. Naštěstí nebylo třeba. Toník zřejmě nějakým způsobem dospěl do fáze, kdy pochopil, že po koupeli a daších nočních rituálech se uloží do postýlky, zhasne se světlo a spí se. Občas ještě přes chůvičku slyším, jak si tam chvilku pozpěvuje :) Sice se občas v noci budí a já ho tedy (ráda) vezmu pod křídlo a zbytek noci dospí u nás, ale už se párkrát (čti: dvakrát) stalo, že ve své postýlce strávil celou noc.

Proč o tom všem píšu? Rozsah a důležitost téhle nově nabyté svobody pochopí asi jen mámy. I v nejtěžších mámovacích dnech se můžete těšit na ten vytoužený moment, kdy zapnete chůvičku, odejdete z ložnice, nalijete si sklenku vína a otevřete knížku... a začnete uklízet byt, který  připomíná válečnou zónu. A třeba si taky po týdnu umyjete vlasy! Když budete mít extra štěstí, třeba se robátko ani nevzbudí s pláčem někde mezi nanášením šamponu a kondicionéru.

* vložkám do podprsenky se u nás doma začalo říkat "jarmulky". Už jste je ze srandy zkoušeli nasadit miminu na hlavu? Nemáte zač!