V té vaně jsem nakonec vydržela asi 2 hodiny, pak už to vážně přestala být sranda a usoudila jsem, že je čas vyrazit. Aby snad nikoho nenapadlo posílat mě tentokrát domů, jela jsem v noční košilce, která mi díky břichu byla tak do půlky zadku (ještě o ní bude řeč...), pod ni jsem si natáhla legíny, a celý model jsem elegantně doplnila plyšovým bílým županem s černými puntíky. Byla jsem rozhodnutá se bez miminka domů nevracet, i kdybych měla porodit v tom krásným atriu porodnice!
Monitor na příjmu jsem tentokrát vsedě prodýchala fakt s vypětím sil, protože se mi kontrakce z nějakého důvodu lépe snášely vestoje, když jsem se mohla o něco zapřít a opřít... po následovné prohlídce mi doktorka oznámila, že jsem otevřená na 5 cm, a na ruku jsem dostala inventární podolský náramek, který potvrzoval, že už jsem jejich. Teď už vážně nebylo cesty zpět! Bylo asi 3:30 ráno a sestra nás odvedla na porodní box číslo 5. Cestou jsem se musela ještě jednou zastavit, opřít o stěnu a prodýchat jednu opravdu vypečenou kontrakci... kdybych bývala věděla, kolik mě jich ještě čeká!
Porodní boxy v Podolí jsou vlastně takové maličké garsonky. Z chodbičky vedou dveře do koupelny se sprchou a WC, hlavnímu pokoji vévodí "obávané" porodní křeslo, stěny jsou plné různých skříněk, poliček a zásobníků zdravotnického materiálu. Taky tam bylo křeslo pro doprovod, gymnastické balony a hifi věž pro rodičky, které si sestavily vlastní porodní spotify playlist (ideálně třeba David Bowie/Queen: Under Pressure, Johnny Cash: Ring Of Fire, The Ramones: I Wanna Be Sedated).
Hned u dveří přišlo velké "ups", jelikož žádné nemocniční erární košilky, ve které jsem tolik doufala, nebyly k dispozici, a já jsem tedy musela zůstat ve svém nočním tričku do půlky zadku. Jinak jsem s sebou totiž měla jen nažehlené hodobóžové košilky, ve kterých jsem chtěla oslňovat následné návštěvy, a ne si je hned zasvinit od krve a jinýho kekelu. Ale věřte mi, že mi nevhodnost mého outfitu byla v ten moment docela jedno... stejně jako to, co následovalo vzápětí, a to klystýr.
Dlouho před porodem jsem přemýšlela, jestli k němu vůbec svolím, nebo ne, ale pak jsem si to odůvodnila tím, že to radši přežiju, než abych pak omylem "vyrodila" něco, co úplně nechci. Sestra mi řekla, že se mám pokusit udržet v sobě tu tekutinu několik minut, vydržela jsem to možná tak několik sekund a utíkala jsem... se nedalo, fakt ne.
Paměť rodiček je milosrdná a já jsem tedy spoustu věcí už asi vytěsnila, ale pokusím se vzpomenout si co nejpřesněji. Čas pomalu utíkal, David si dokonce zdřímnul na křesle v rohu pokoje a já jsem chodila po pokoji jako lvice v kleci, hekala a snažila se najít jakoukoliv úlevu. Žádné hopsání na balonu ani krkolomné polohy nepomáhaly, jak už jsem psala, nejlíp se mi kontrakce rozdýchávaly vestoje, když jsem byla opřená třeba o desku stolu. Líbilo se mi, že pokaždé, když někdo do pokoje přišel, tak předtím zaklepal, následně se představil a řekl, kdo je a co tam pohledává. Vyměnila se směna a začala se o mě starat nová, daleko milejší porodní asistentka.
V pravidelných intervalech mě chodila kontrolovat, pokaždé zaradovala, jak to hezky pokračuje, a poslala mě dát si teplou sprchu, která by měla porodní cesty prohřát a napomoct dalšímu vývoji. Byla sarkasticky vtipná, což mi vyhovovalo, a co řekla, to platilo. Nemazala mi med kolem pusy a všechno mi empaticky a trpělivě vysvětlovala... pořád mi ještě samovolně nepraskla voda a tak se mě zeptala, jestli ji má vypustit ona. Vysvětlila mi, že to bude znamenat silnější a tedy daleko nepříjemnější kontrakce v kratší době, ale zároveň to budu mít rychleji za sebou... nechtěla jsem už dál čekat a tak jsem svolila k zákroku. Nebolelo to. Byla jsem překvapená, že voda byla úplně čistá, i když jsem týden přenášela... bodejť by se mu chtělo ven, když to tam měl takhle hezký, že jo :)
Psychicky mi hrozně pomáhalo, že jsem při každé návštěvě personálu viděla nenápadnej progres: tu si porodní asistentka nachystala ke křeslu pojízdný stoleček, tam zase připravila pidimiminčí pásky na ruce a nenápadně je položila do mého zorného úhlu... to vše mi hrozně pomáhalo s představami o tom, že se opravdu blíží velké finále.
Kontrakce se stupňovaly a když mě po jednom z vyšetření porodní asistentka vyzvala, abych se otočila na bok, aby mohla správně dorotovat hlavička, trošku jsem myslím frflala, že to nedám. Poslala mě zase do sprchy s tím, že kdybych měla pocity na tlačení, mám ji zavolat. Odešla jsem do sprchového koutu a přemýšlela jsem, co jako myslela tím "pocitem na tlačení". To poznám jak? Za chvilku jsem měla jasno. Najednou jsem cítila strašnej tlak, jako když se vám chce na velkou, to jsem teda úplně nečekala... řekla jsem Davidovi, aby zavolal porodní asistentku. Zeptal se mě, jestli jsem si jistá, že UŽ ji má volat, načež jsem legendárně hlasem rozdrážděné hydry vztekle procedila mezi zuby "ZAVOLEJ JI!!!". Tahle hláška u nás doma mezitím zlidověla :)
Protože už to vážně nebyla žádná sranda, neobtěžovala jsem se s oblékáním, bylo mi všechno jedno a na porodní křeslo jsem se vydrápala přímo ze sprchy, úplně nahá. Ano, přátelé, nakonec jsem rodila úplně nahatá. Finální kontrakce už byly nějak na autopilota, tělo naskočilo do automatického režimu a vysílalo kontrakce, které byly úplně neovladatelné, ale evidentně účinné. Moje tělo zkrátka přesně vědělo, co dělá... Měla jsem pocit, že to ještě zdaleka není konec, a když mi řekli, že už jsou vidět vlásky, nevěřila jsem. Tak jsem natáhla ruku, přes to obří břicho jsem tam dolů hrábla a svého téměř narozeného syna jsem zatahala za chmýříčko na hlavě (ano, tato historka se taky hluboce zapsala do rodinné historie). Porodní asistentka zazvonila na zvonek a pokoj byl najednou plný lidí. Lékař pro mě, další pro mimino, zdravotní sestra... myslím, že všichni dorazili těsně před koncem.
Bylo 4. října 2016 (Mezinárodní den skořicové rolky!), 7:45 hodin ráno, venku zrovna pršelo a já jsem porodila syna Antonína s porodní váhou 4,4 kg. Zabalili ho do plíny, položili mi ho na prsa a já jsem byla šťastná, že jsme oba v pořádku a že to mám za sebou... humor se mi podle všeho vrátil velmi rychle. Na fotkách prý vypadám jako modelka, které do rukou strčili panenku. No nevím. Jisté je, že jsem vtipkovala už při šití (prý jen pár drobných kosmetických stehů) a s radostí jsem okamžitě zkonzumovala svačinu, kterou mi na pokoj donesli. Mezi sousty tukového rohlíku s taveňákem jsem komentovala blahopřání od rodiny a kamarádů, která mi David předčítal. Musel pak odejít, tak jsem zůstala s Toníčkem sama... spinkal v průhledné postýlce zababušený v erární zavinovačce, byla jsem překvapená, jak "dospěle" a moudře vypadá. Koukala jsem na něj se zbožným obdivem matky a snažila se sžít se se svou novou rolí.
Ahoj človíčku, tak ty jsi můj syn. Jsem tvoje maminka a celý svůj život se budu snažit, aby ti tu s námi bylo hezky...
Taky jsem si vzpomněla na jednu kontrakci cestou z pokoje na sál, kdy jsem musela prodýchávat na chodbě... Jéžišmarjá, ještě že to člověk zapomene :D a s těmi vlásky jsem to nezažila ani jednou a nejsem si vůbec jistá, jestli bych to chtěla nebo ne :D jsem asi spíš ráda, že to nebylo.
OdpovědětVymazatPaměť rodiček je milosrdná, že jo? Vzpomínám na to vlastně ráda...
Vymazatjsem se trosku dojala, moc hezky <3
OdpovědětVymazat<3 Děkuju
VymazatMoc krásně napsané! Píšete poutavě, budu se sem ráda vracet :) Nejvíc mě pobavily "pidimiminčí pásky v zorném úhlu" :D A když to tak čtu, tak jsem zpětně ještě radši za svůj rychlý porod - manžel si teda zdřímnout nestihl :D Těším se na další články! :)
OdpovědětVymazatKristýna z blogu Style over trends
Děkuju, to mě těší :) Tak snad vás budu bavit i dál!
VymazatChytam z toho nadeji, ze bych si jednou z meho porodu udelala “vtipnou” story :)
OdpovědětVymazatJinak precteno jednim dechem, hezky napsany!
S odstupem to určitě půjde :) Já vtipkovala vlastně hned po porodu... :D
Vymazat