Jak se Toník narodil I.

Dlouho jsem přemýšlela a váhala, jestli sem tenhle příběh vůbec sepisovat. Přece jen, je to jeden z nejintimnějších a nejcitlivějších zážitků v životě... ale s tím, jak se v poslední době se začaly vířit hysterické debaty o domácích porodech, porodech na stromě, hlavou dolů na hrazdě, ambulantních porodech, ustřihávání pupečníkové šňůry pomocí nůžek z jednorožčích rohů a jiných libůstkách, řekla jsem si, že by třeba můj příběh mohl někomu pomoct získat klid. Přečíst si o tom, jak to může (ale nemusí) vypadat, když se člověk rozhodne jít rodit úplně přirozeně (schválně nepíšu "normálně), a to rovnou do Podolí, největší porodnice v Praze.

Samotného porodu jsem se nebála, samozřejmě jsem věděla, že se asi neumístí na horních příčkách nejpříjemnějších zážitků mého života, ale přistupovala jsem k němu s jistou zvědavostí. Celé těhotenství jsem koukala na dokumenty a seriály o porodech a vždycky jsem bulela jak želva v momentě, kdy to bezbranný mláďátko vylezlo na svět (to dělám doteď). Věděla jsem, že bych ráda rodila pokud možno bez zbytečných intervencí, bez epidurálu, oxytocinu, nástřihu, prostě úplně "na přírodu". To se sice krásně vymýšlí a hezky se o tom mluví, ale byla jsem si plně vědoma toho, že to tak úplně nemusí vyjít, a počítala jsem s tím. Co se bolesti týče, neměla jsem žádné srovnání ani představu, a říkala jsem si, že když to bez chemických berliček zvládlo tolik holek přede mnou, zvládnu to taky. Nechtěla jsem se vzdávat předem...

K termínu porodu jsem se upínala jako ke světlu na konci tunelu, z nějakého důvodu jsem si naivně myslela, že porodím dřív, nebo nejpozději ve vypočítaný den... Jenže dny utíkaly a já jsem pořád byla 2v1! Brala jsem to jako osobní zklamání a díky těhotenské hormonální bouři jsem to dokonce i obrečela. Denně jsem zkoušela snad všechny babské rady, které by údajně měly vést k  vyvolání porodu. Nikdy jsme doma neměli vyleštěnější okna, prolévala jsem se hektolitry maliníku, do všeho sypala lněné semínko a dávala si červené víno, nejlépe jako svařák. Taky jsem si svářela meruňkový džus s hřebíčkem a tunou skořice, takhle zoufalá jsem už byla! Jediné, na co jsem si netroufla, byl tzv. ricinový koktejl, pít něco, co je v surové podobě jedem, to už mi přišlo jako moc velká alchymie :)
Pořád jsem, tak jako během celého těhotenství, každý den nachodila spousty kilometrů, ale velké břicho už bylo docela vysilující, zejména pro záda. Spaní taky nebylo nic moc, prostě už to přestalo být pohodlné a já jsem se nemohla dočkat, až bude mimíně venku. Taky jsem si s hrůzou představovala, do jakých rozměrů tam asi narůstá...

Vlevo: přesně měsíc před porodem, na koncertě Red Hot Chili Peppers.
Vpravo: 4 dny po termínu porodu, s mojí drahou Maruškou.

Do Podolí jsem chodila na kontroly k paní doktorce Kalivodové, které jsem, zejména v těch posledních týdnech, doslova visela na rtech a čekala, kdy mi konečně řekne něco jako "hurá, už to jede, rovnou si vás tady necháme a za pár hodin je miminko na světě". Samozřejmě mi to nikdy neřekla, byla jsem zamčená na devět západů a přenášela jsem o celý týden. Na poslední kontrole už jsme se musely domluvit na termínu pro vyvolání porodu, což je něco, čeho jsem se docela děsila. To by přece narušilo tu moji vysněnou porodní představu hned takhle v začátku! Nabídla mi, že tomu zkusí trochu pomoct, a s mým souhlasem provedla Hamiltonův hmat (zní to strašlivě, jako něco z bojového umění, tak velmi zjednodušeně: odborné "prošťouchnutí" prstem a oddělení plodových blan, co naléhají na pánevní vchod, což má nastartovat děložní činnost).

Večer jsem zaznamenala kontrakce, které byly, když se nad tím zpětně zamyslím, vlastně titěrné, ale byly pravidelné. Hurá! Odebrala jsem se do postele, kde jsem si četla a měřila rozestupy a trvání mezi jednotlivými kontrakcičkami pomocí appky (samozřejmě, že jsem celé těhotenství pečlivě používala těhotenskou appku!). Kolem půl jedenácté se intervaly zkrátily asi na 10 minut, kontrakce zesílily tak, že jsem je už musela trochu zpracovávat a prodýchávat, šla jsem vzbudit D. a zavelela jsem odjezd. Pamatuju si, že pršelo, a že jsem proklínala každou kočičí hlavu ve Vyšehradské. Dojeli jsme na příjem, kde už v čekárně postávalo pár vykulených skorotatínků se sbalenýma taškama v klíně, a sestry si mě odvedly na monitor. Pořád to bylo docela v pohodě, kontrakce byly nepříjemné, ale daly se nějak přežít... po monitoru mě pak vyšetřila lékařka, která prohlásila, že to teda jako vypadá, že se porod rozbíhá, ale že teď mají všechny porodní boxy plné (moje noční můra!!!) a tak se máme vrátit domů, kde se mám naložit do vany a pokusit se ještě třeba 3 hodiny vydržet. PROSÍM? Představa, že znovu absolvuju cestu domů a pak zase zpátky, s vyhlídkou silnějších a častějších kontrakcí, se mi vůbec nezamlouvala. Sestra laškovně poznamenala něco o tom, že kdyby nebylo před půlnocí, poslala by nás na procházku na Vyšehrad, že to prý zabírá.

Nezbylo nám tedy nic jiného, než se sbalit a jet domů...

--- pokračování příště ---