Jaro v Toskánsku III.

Nevím, jestli jsme prostě jen zase měli štěstí, nebo opravdu v Toskánsku všude tak skvěle vaří, ale kamkoliv jsme přišli, tam se nám strefili do chuti. Vybírali jsme si hlavně trattorie rodinného typu, kde vařily žoviální "tety", které se rozplývaly nad dětmi, a hledali jsme restaurace, kde jedí místní, zkrátka podniky, schované mimo hlavní turistické tahy.

Toník ocenil zejména bílý italský přílohový chleba bez chuti, který mohl požmoulávat, zatímco my jsme se cpali dospěláckými dobrotami. Řekněme, že jsme ho takto začali seznamovat s dosud neprobádaným světem lepku...

Kouzlo toskánské kuchyně? Jak prosté, milý Watsone: i ta nejjednodušší jídla chutnají jako božská mana, když jsou připravena z čerstvých a kvalitních surovin...

Vyprávění o našem výletě do Toskánska tady končí... už teď se těším na další dobrodružství!