Čekalo nás tedy přes 1.000 km autem, se 3 dětmi ve věku 5 měsíců a 7 a 10 let. Šílenství? Možná :)
Za blázna mě ostatně měli i před 2 lety, když jsme se s přítelem vydali na cestu do italského Terstu na Vespách. A taky jsme to dali! Protože jsme oba dva svým založením dobrodruzi a cestovatelé, myslím si, že i Toník to musí mít v sobě geneticky zakódované... zatím to tedy zdatně potvrzuje.
Co bylo nejdůležitější? Nic neplánovat najisto. Nic neočekávat. Často zastavovat, aby se všichni členové výpravy (zejména ten nejmladší) mohli protáhnout, nakrmit a nadýchat čerstvého vzduchu (jak jen to je u dálnice možné). Nakonec jsme zastavovali cca každou hodinu až dvě, s tím, že občas bylo potřeba zastavit akutně k utišení nenadálého pláče (většinou stačilo Toníka vytáhnout z autosedačky, chvilku ho nosit, povídat mu a ukazovat mu projíždějící auta, to ho uklidnilo a jelo se dál). Nejdůležitější bylo sbalit cestovní deku, která byla v permanentním nasazení: na rakouských benzinkách a odpočivadlech bývají stolečky, na které se miminko dá hezky položit, ale v Itálii už na posezení nebo jakoukoliv jinou "odkládací plochu" většinou nenarazíte.
Bylo to dlouhé, ale zvládli jsme to... v našem ubytování na nás už čekal košíček se zeleninou ze zahrádky, lahvička s vlastním olivovým olejem a domácí hroznovou šťávou. Nebe!
Takové výhledy z okna si nechám líbit:
Krásný koutek v nejbližší vesnici (7 km klikatými cestičkami od "naší" farmy):
Jarní nádhera...
To by šlo :) Jak jinak, než s lokálním vínem Chianti.
Taková jednoduchá blbost, a přitom taková božská dobrota, když je z těch správných surovin...
(pokračování příště)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Povídej!