Jak jsem se stala krtečkem

Vždycky jsem si říkala, že na své dítě nebudu šišlat. Svého předsevzetí se sice držím, ale tak nějak automaticky jsem začala veškeré úkony, které s miminkem v náručí/v šátku/poblíž provádím, komentovat líbezným hláskem, onomatopoickými zvuky a citoslovci.

Takže je to u nás samý "teď přendáme prádlo do sušičky, jůůů, šup", "půjdeš s maminkou uvařit čaj, jo?", "mrkneme se, co dělá tatínek, jo? Hurá!" a podobně.

To je, myslím, ještě docela v pořádku.

Problém nastává v momentě, kdy dítě náhodou poblíž není a vy se najednou přistihnete, jak navzdory tomu stále chodíte po bytě, jako debil opakujete "šup, jůůů, jééé" a povídáte si sami se sebou :))