čtvrtek 8. prosince 2016

Dnešním dnem vyhlašuju bojkot České pošty.

//následuje výlev "za tepla" aka volný tok myšlenek vytočené a hormonálně rozbouřené mladé ženy 

V pondělí jsem měla ve schránce obligátní papírek. Obyčejné psaní nadměrných rozměrů, na nejbližší poště. Papírek se zdánlivě ztratil, to se tak občas s věcmi stává, když máte doma mimino.

Naklusala jsem tedy s kočárkem na poštu - s občankou v ruce, doufajíc, že mi vyhoví i tak, když jim předáním potřebných indicií pomůžu balík najít. To, že ve frontě čekalo asi 10 lidí, ze 4 přepážek fungovaly 2 a nikoho z čekajících nenapadlo pustit mě před sebe, když vezu malýho mesiáše, už beru za standard.

Pánovi za přepážkou jsem předala občanku a veleslušně a pokorně, jak to umím jen já, jsem sdělila, co potřebuju. Znáte Little Britain? Úřednici Carol a její "Computer says no"? To přesně následovalo.


"Všechno máte doručeno... podle inventury tady nic nemáme... kdo vám to posílal?... odkud? ... máte od toho číslo?... tak leda, že by to bylo na Olšanský... já vám tady dám čísílko, kam si můžete zavolat..."
Pokoušela jsem se proud nekonstruktivních slov usměrnit, ale bylo to beznadějné.
"Nevím, co to je za balíček, čekám toho víc... pravděpodobně ze zahraničí... jak to může být doručeno, když jste mi od toho dávali papírek do schránky... můžete se prosím podívat, jestli to není na jméno Liliana, já mám dvě jména... nemám od toho žádný číslo, je to obyčejná zásilka".
Měla jsem trochu pocit, že mluvíme každý jinou řečí. Toník v kočárku začal natahovat, aby taky ne, asi vycítil mé rapidně stoupající zoufalství. Odcházela jsem téměř se slzami v očích a papírkem s čísílkem. Zoufalství se během pětiminutové cesty domů přetavilo na vztek, takže jsem poslední zbytky energie věnovala hledání ztraceného papírku. Po hektickém prohledání všemožných kabelek a tašek jsem zjistila, že jsem ho dala do jinýho hrníčku nechala v kapse druhého kabátu. Toníka jsem nechala doma s tatínkem a ještě za tepla jsem se vydala situaci řešit.
Cestou jsem dštila síru a připravovala se na to, jak jim to tam vytmavím (samozřejmě s uklidňujícím "já nejsem naštvaná na vás, co tady sedíte za minimální mzdu a musíte potupně prodávat úvěry, škrabky na auta a stírací losy, ale na celou tuhle instituci jako takovou") a jak bez balíčku neodejdu. Zařadila jsem se do fronty a než jsem se dostala na řadu, trochu jsem se zklidnila. Až jednou budu psát divadelní hru a budu potřebovat inspiraci pro vykreslení nějakých "to nevymyslíš" postaviček, vezmu si židli a na půl dne si sednu do rohu na naši žižkovskou poštu, fakt. Posuďte sami, nedojalo by vás to?
1. Pán potřeboval poslat e-mail. Chápete to? Šel na poštu poslat e-mail... byla jsem tam dojatá, že jsem mu málem nabídla, ať mi ho nadiktuje, že to pošlu z mobilu za něj.
2. Stará paní šla poslat 10 vánočních pohledů. S obrázky od Lady!!! Nejdřív jsem si říkala, jak je to hezký a dojemný, v dnešní době, ale pak jsem si uvědomila, že na tom vlastně asi není nic zvláštního, když Česká pošta ještě v 21. století komunikuje pomocí papírků a čísílek.
3. Další stará paní u okýnka, na celou pobočku: "Poslali mi 150 korun na bydlení, to je teda něco... ještě, že mi teď zaplatili to natáčení Babovřesk!", zkasírovala desítku na ruku a radostně ještě (navzdory dlouhé frontě lidí za ní) paní za přepážkou zarecitovala dlouhou báseň o tom, jak jí přeje všechno nejlepší do nového roku.
Po tomhle všem už jsem byla trochu zjihlá a dojatá, rozlícené monology už mě přešly, takže jsem (tentokrát jinému) pánovi za přepážkou rezignovaně předala papírek a napjatě jsem očekávala, co bude.
- "Liliana?"
- "Ano..."
- "Tady to máte!"

Tak jednoduchý to bylo. Úředník, který mě obsluhoval předtím, celou konverzaci zaslechl a zahlásil něco o tom, že bych se měla prokázat rodným listem, protože je zásilka psaná na jiné jméno... věnovala jsem mu tzv. "zlý vočíčko" a na okýnko přitiskla svoji občanku, kde je moje jméno samozřejmě uvedené v celé své parádě. Tadáá, milej pane! Hlavně, že jsem vám třikrát říkala, ať se podíváte pořádně...
P. S.To, že balíček vypadal, jako by se v něm někdo přehraboval, už taky beru jako standard. Naštěstí se obsah asi nelíbil, nebo to byla špatná velikost, tak mi tam velkoryse všechno nechali. Tak dík!

3 komentáře:

  1. Nechápu, proč by tě měl někdo pouštět před sebe jen proto, že máš děcko, to není povinnost.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě, že to není povinnost, ale drobná slušnost podle mého názoru ano :) Já to tak tedy dělám... byla jsem tak vychovaná a mám pocit, že to je normální - stejně jako třeba pustit v tramvaji sednout staršího.

      Smazat
  2. Když je to Asosu, prej se v tom přehrabujou běžně. A kradou. Běžně.

    OdpovědětSmazat

Povídej!