neděle 24. června 2018

O čem se moc nemluví...

Je 9 hodin, neděle ráno. Sedím v hedvábném pyžamu na houni z jednorožce, chystám se pustit se do čerstvě připravené Açaí bowl, kterou mi můj milovaný muž přinesl až do postele, zatímco naše zlatíčko stále ještě chrupká ve své postýlce. Chce se mi plakat štěstím z toho, jak dokonalý den máme všichni před sebou...

Stop! Střih. Takhle ne. Tohle není rýl lajf.

Realita je taková, že sedím na gauči, popíjím mírně zvětralé prosecco, které jsem nechala otevřené v lednici, když jsem před 4 dny odjížděla, a při každém šustnutí v chůvičce sebou cuknu a doufám, že se chlapeček jen otočil v postýlce a nehodlá se nečekaně probudit. Ráda bych si totiž ještě dala sprchu a pokusila tak ze sebe mimo „cestovní špíny“ smýt taky zbytky dne, který se radši pokusím zapomenout.

Všude okolo se válí hračky, oblečení a random kuchyňské potřeby, a víte co? Rozhodla jsem se, že mi to dnes večer výjimečně bude jedno. Mám za sebou cestu přes půl republiky vlakem ve společnosti batolátka a 30 kg krosny. Bylo by to bejvalo snesitelnější, kdyby se dnes nenakumulovala taková spousta velmi blízkých setkání speciálního mateřského druhu. Znáte to taky?
Nevychovaní spratci nebo obtížní sígři, co šikanují všechny kolem, a jejich rodiče jsou neviditelní (zpravidla schovaní za displejem telefonu nebo rozečteným časopisem) až do chvíle, kdy vám dojde trpělivost a vmísíte se do konfliktu. Vyskytují se v hojném počtu všude tam, kam si děti hodí hrát, jejich rajónem jsou zejména dětské herny a hřiště.

Nechci být takzvaná "helikoptérová matka", jak se anglicky říká, to fakt ne. Myslím si, že nejsem, aspoň teda doufám. Snažím se pomáhat, když je potřeba, třetím okem jistit a monitorovat za všech okolností, ale zbytečně nezasahovat. Ale v momentě, kdy Tonína třikrát starší dítě začne bezdůvodně ubližovat, rvát mu věci z ruky nebo ho dokonce třískat, zatmí se mi před očima a jsem schopná utnout to tak, že se možná inkriminovaný šikanér na základě tohoto zážitku vrátí k plenkám. Následně se klidně pohádám s jeho do té doby nezvěstnou matkou, která se zničehonic objeví jako pan Tau. Ale jak já to nenávidím... proč si rodiče nehlídají vlastní děti? Do zlatého fondu řadím a jako jeden případ za všechny uvádím situaci, kdy nám matka asi čtyřletého kluka doslova řekla „dávejte si na svého syna pozor, ten náš ho bude chtít shazovat ze skluzavky“. Eh?
Malá máma ví.
Spojte tohle všechno s obdobím vzdoru, které zřejmě plíživě nastupuje. A s ním zdánlivě bezdůvodné drobné hysteráčky (kvůli oblékání, kvůli tomu, že na schodech spadla papírová krabice, kvůli tomu, že máma moc pomalu vaří, kvůli tomu, že chce jíst jahody a ne banán...). Zkouší to samozřejmě zásadně a výlučně na mě, protože koho jiného vysírat, než svou matičku, že jo. Tohle privilegium bych docela ráda raději neměla.

Dnes toho prostě na jednu slaměnou vdovu bylo moc. Potřebovala jsem se z toho všeho asi vypsat. Příště veseleji, slibuju!

3 komentáře:

  1. Tvé spolumatky Ti rozumí! Drž se, myslím na Tebe.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mozna to bude znít blbe, ale maloco potesi tak jako vědomi, ze v tom clovek neni sam <3

      Smazat
  2. Náš chlapeček má spešl kňourací tón, ze kterého mi cuká v oku někde u třetí slabiky. Tenhle tón má rezervovaný jenom pro maminku a tatínka. Jak já ti rozumím!

    OdpovědětSmazat

Povídej!