Z kočárku se už před pár měsíci stal prostředek na rychlý přesun dítěte na nejbližší hřiště. Přes veškerou snahu je neustále plný drobků, písku a podobných propriet. Taky se v jeho nejrůznějších spárách schovávají různé křupky a dobroty, které si tam lord Antonín odložil zřejmě „na pak“.
A teď k těm hřištím. Panuje tam zvláštní hierarchie, kterou se pomalu a systematicky snažím rozlousknout. Nejlíp mi tohle rozjímání jde se sklenkou prosecca v ruce (ano, existují hřiště, kde matkám rozumějí a rádi vám poskytnou nejen výborné kafe, ale taky třeba skleničku vína), ještě lépe pak ve společnosti mých spřízněných spolumatek, kterým tímto děkuji, že mi pomáhají zachovat rozum.
Při jedné takové pískovišťové seanci jsme rozjímaly nad radostmi a strastmi své nové rodičovské etapy, vytyčené polohami použitelných dětských hřišť v okolí.
Vždyť ono to vlastně není tak zlý! Když večer vysypeš písek z oblečení a spodního prádla, máš to místo peelingu. Heboučká jako... miminko, a to s minimální snahou!
Na pískovištích miluju taky jejich nepředvídatelnost, člověk nikdy neví, co v nich objeví. Občas teda fungují jako černá díra na hračky, ale potom si představte tu radost, když o týden později dorazíte a při dělání báboviček na vás najednou vykoukne malý bagr, který už dítě dávno oplakalo (=ve skutečnosti si ani nevšimlo, že ho nemá). Funguje tam zdravá fluktuace hraček, díky které se váš pískovišťový arzenál nikdy neokouká.
Taky vám díky tomu nezakrní mozek, při každé návštěvě si totiž musíte zapamatovat, co jste vybalili, a pak tu lopatičku s tatrou, oranžovej náklaďák, berlínskej fernsehturm, bundestag i modrou míchačku zase pěkně sbalit domů.
A hlavně nezapomenout na největší lifehack: sundat dítěti boty ještě před odjezdem z pískoviště, a řádně je vyklepat. Trust me. Nechcete přece mít pískoviště i doma...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Povídej!