To je něco, na co se mi zvyká opravdu těžko. Nebo tedy... zvykat si na to vlastně ani nechci. A když mi to náhodou taky "ujede", hned mám potřebu jedním dechem dovysvětlovat, že tím jako myslím sebe a Toníka, že opravdu nejde o pluralis matkis neboli "mykání".
Nejbizarnější příhody s tímto lingvistickým úkazem vznikají zpravidla při interakcích s lidmi, kteří automaticky očekávají, že mateřský plurál používám.
Doktor na kontrole po šestinedělí: "A jak se jmenujete?"
Já: "Eh... no přece Eva... jo takhle, aha. Antonín."
Prodavačka v obchodě s miminčíma věcma: "A kolik vážíte?"
Já: (v duchu si říkám, jestli ta bába není nějaká drzá) "Aha... asi 7 kg."
Tohle mě pokaždé uvede do rozpaků a nažene husí kůži...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Povídej!