Jako ponaučení pro muže, kteří nevěří svým ženám, když se jim snaží vysvětlit, že řízení opravdu není "samozřejmost", ale pro někoho spíš vysoce stresová záležitost, na kterou je třeba se psychicky dopředu připravovat (třeba si celou trasu předem projíždět na streetview).
A taky jako povzbuzení všem ženám, které radši do cíle jedou MHD s 5 přestupy, než aby strčily klíč do zapalování a položily ruce na volant. Hrdě se teď přidávám do vašich řad!
Jezdíte v Praze autem? Máte můj bezmezný obdiv, opravdu. Podle mého partnera na tom nic není a zvládne to i cvičený šimpanz, a "podívej se jaký trubky jezdí s těma SUV"... no jo, ale tito šimpanzové a trubičky mají řidičské sebevědomí, které já bohužel postrádám. Nemám odhad, nemám schopnost rychlého rozhodování, nedokážu se drze vecpat do městského provozu a držet krok. Zvláštní, že mimo město mi řízení až tak nevadí... a paradoxem taky je, že jsem procestovala kus Evropy na Vespě jako nic. Jenže Vespa není obří krabice z plechu, která většinou nejde jen tak na chvíli odstavit u krajnice, aby se člověk případně nadechl, zorientoval a vzpamatoval!
Nuže.
Cestou zpátky se mi taky podařilo sjet z cesty, kterou pro mě paní v GPS pracně navrhla. Jedu, jedu, zoufalství a adrenalin stoupá, snažím se chytit čehokoliv, dostat se někam, kde to znám, a pokud možno po cestě nezranit sebe ani nikoho jiného. Najednou slyším houknutí a ve zpětným zrcátku vidím blikat maják. Zastavila jsem na světlech, přiběhl pan policista a řekl mi, ať zastavím támhle za tou křižovatkou, ať to tam neucpáváme... ano, musel mi dopodrobna ukázat, kam přesně mám s autem zajet, a já jsem strašně doufala, že se mi podaří následovat správně aspoň tyhle instrukce.
Tak jsme zastavili.
- "Paní řidičko, víte, co jste provedla?"
- "Ne, fakt nevím, já se hrozně omlouvám, vůbec nevim kde jsem a tady ta debilní krabička mě navedla blbě, jsem takovejhle kousek od toho tady to auto někde zahodit a jet domů tramvají, víte, já řízení fakt nenávidím..." (nepodaří se mi zastavit proud slz, který se mi z toho všeho spustil)
- "Přejela jste asi tři zákazy vjezdu, tak řidičský průkaz prosím..."
Pokorně jsem mu jej odevzdala a když se po chvíli vrátil, řekl mi jen, že doklady jsou v pořádku a že mě teda trestat nebudou (zřejmě uznal, že vytrestaná jsem dost) a zeptal se, kam že to vůbec mám namířeno... v ten moment asi už definitivně pochopil, s jakým zoufalým vemenem má co dočinění, protože místo toho, aby mě ruka zákona vytáhla z auta za flígr a sebrala mi řidičák, soucitně mi nabídla, že mě teda domů navedou, ať jedu za nimi.
Takže jsem jela s policejní eskortou. Asi kilometr, protože při připojování na magistrálu se mezi naše auta vecpala jiná vozidla a já jsem své šlechetné zachránce ztratila z dohledu. Takže jsem jela zase na vlastní pěst, na první odbočce jsem blbě odbočila a jak jsem tak sjížděla výpadovkou, viděla jsem služební vůz, jak jede asi 4 auta přede mnou, pomalu, abych je mohla dojet... ještě jednou díky, pánové, ale komu není rady, tomu není pomoci. Ach jo.
Dál už to není tak akční, těsně před sjezdem na dálnici na Hradec Králové se mi podařilo to nějak otočit, a domů jsem se pak už nějak dostala. Ale zařekla jsem se, že za volant už sama NIKDY nesednu... to radši MHD se všemi svými gentlemany, kteří mě nechají tahat v podpatkách kočárek do schodů, a letními závany smradu!
Snažně vás prosím, pokud to někdo máte s řízením aspoň trochu podobně jako já, přiznejte se, ať se necítím tak poníženě :))
Jo a mimochodem: včera se taky stalo tohle. Je to vlastně takové shrnutí tohoto příběhu v kostce, haha...
Jo a mimochodem: včera se taky stalo tohle. Je to vlastně takové shrnutí tohoto příběhu v kostce, haha...
Ha! Máš můj upřímný a setrvalý obdiv, že jsi byla ochotná a schopná vůbec za ten volant sama s dítětem sednout. Moje historky z řízení za bezdětna jsou strašné a jen velkou náhodou a štěstím neskončily velkým průšvihem. Jednou jsem vletěla na ostrý sjezd z hlavní silnice asi 80 a auto to zvládlo jen proto, že to byl naštěstí tenkrát zrovna bavorák, jindy jsem se nacpala na most šířky jednoho auta, když tam jelo jedno proti (přehlédla jsem značku přednost protijedoucích a měla jsem dojem, že se vejdeme. Vešli, ale zázrakem, a kdykoli jsem tudy jela později, nechápala jsem, jak se to podařilo...) a tyhle zazmatkování, přehlédnutí a špatná vyhodnocení jsou FURT. A pokaždé se mnou jel muž, jen nestihl zareagovat anebo už nebyl čas ten manévr změnit. Jezdit hodně, zřejmě bych si zvykla, i v té Praze. Ale na to bych musela - rekurzí - jezdit hodně a fakt se mi nechce v mezičase vystavovat chudáky děti svým nekompetentním řidičským rozhodnutím. Jo a v těhotenství a když jsem kojila, to jsem byla zmatkář ještě o řád víc než normálně, tehdy bych si fakt netroufla ani se rozjet na parkovišti.
OdpovědětVymazatDĚKUJI! Podepisuju se pod "jen velkou náhodou a štěstím neskončily velkým průšvihem". Tohle bylo docela velké plácnutí přes prsty a jsem ráda, že se nestalo nic zásadního (vlastně vůbec nic, kromě toho, že jsem se asi nesmazatelně zapsala do bizarních historek, které budou kolovat mezi policisty). Nemůžeme prostě být dokonalé ve všech směrech! Něco nám taky jít nemusí, že jo...
VymazatKdyž nad tím tak přemýšlím, tak po Praze i Brně (a tam teda obzvlášť) jedině s GPS. Jsem teda na tu svoji paní už zvyklá, takže už většinou trefím správnou odbočku.
OdpovědětVymazatNicméně je pravda, že v těhle městech strašně spoléhám na to, že mám na poznávací značce písmenko Z a tudíž si každý řekne, že jsem z vesnice a radši mě pustí...
Jo! Já tam mám Áčko a tak se tu ode mě automaticky očekávají ostré lokty a zkušenosti, ale spíš by se mi tam hodilo mé rodilé "eMko". Na Moravě je pak zase Áčko provokativní, že jo, "podívej se na Pražáka"... snad mě taky trochu zachraňuje obří samolepka BABY ON BOARD vzadu.
VymazatNepropadej panice :-D v centru Prahy se totálně ztrácím i po asi dvanácti letech aktivního řízení. Nicméně krabičkám moc nevěřím, mám totiž obdobnou zkušenost :-)
OdpovědětVymazatJá když se ztratím, tak mě to strašlivě vyvede z míry, vůbec cokoliv, co je nečekané a nestandardní, mě vždycky úplně rozhodí (nečekaná práce na silnici, uzavírka...). Jsem v tomhle dost Sheldon :)
VymazatNa to je jediný lék - začít víc řídit a pokud možno bez GPS, protože ta ten stres ještě znásobí. Praha je jen větší vesnice...
OdpovědětVymazatKdyž to je ale začarovanej kruh... teď už se bojím tak strašně, že za ten volant prostě dobrovolně nesednu. A na kondičních jízdách mi řeknou, že řídit umím, a že se jen musím "vyjezdit"...
VymazatTak hlavně že jsi domů nakonec trefila! A policajti se zachovali fakt hezky :-)
OdpovědětVymazatAsi dělám dobře, že po Praze jezdím jedině s navigátorem na vedlejším sedadle :D A když jsem se odvážila někam sama, tak jedině buď už natrénovanou trasu a nebo někam, kam se dá od nás dojet v podstatě rovně... a když jsem cestou (nedejbože) musela někde odbočovat, předem jsem to taky důkladně studovala na streetview :-)))
S navigátorem to je o chlup lepší, souhlasím, ale navigátor musí mít nervy z oceli, protože jsem schopná se ptát na úplný pitominy :)) A jsem ráda, že zmiňuješ to odbočování, úplně jsem zapomněla do článku dopsat, jak jsem měla (a pořád mám) takovou paniku z odbočování vlevo, že jsem si třeba v Berlíně všechny trasy plánovala tak, abych mohla odbočovat jen vpravo... takže jsem jezdila v soustředných kružnicích :D
Vymazat